Návraty starých českých knih domů

Počet antikvariátů v Česku i v Praze za posledních zhruba 20 let výrazně poklesl. Některé se však udržely a stále patří k vyhledávaným místům milovníků knih. K nim patří i ty, jež v Praze vlastní Tomáš Maděra. Hovoří o současném dění, spojeném s antikvární branží u nás.

text a foto: Jaroslav Císař

Na českém trhu je v současné době úžas­ná nabídka knih. Čím si vysvětlujete, že se vedle prodejen zlevněných knih udržely i antikvariáty a ne­mají nouzi o zákazníky?

Firma Levné knihy je svým způsobem specificky zaměřená. Nabízí knihy, které se z nejrůz­nějších důvodů neprodaly, protože vyšly v příliš vysokém nákladu. Nabízí také tituly, na které jsou už volná autorská práva. To jsou ty knížky za 49 korun. Jejich titulová nabídka je relativně úzká. V antikvariátu je nabídka mnohem širší. Většinou tam naleznete znovu nevydané knihy, které vyšly za posledních 50-60 let. Je však třeba rozlišovat dva hlavní druhy antikvariátů: jeden se zaměřuje převážně na historické knihy a bibliofilie, dekorativní mapy, grafiky apod. To je třeba případ antikvariátu u Obecního domu v Praze, který je zaměřený hlavně na knížky vydané do konce 19. století. Druhý základní typ antikvariátu se specializuje na novější nebo nové knihy, které dá někdo do prodeje, protože je nepotřebuje. Zde je velkou výhodou cena. Knížka stojí v knihkupectví třeba 500 korun, ale u nás za ni dáte nejvýš 200 Kč. V tom je tedy základní rozdíl od knihkupectví, ale jinak si myslím, že se s nimi docela doplňujeme. Problém ovšem nastane, když vyjde nějaká knížka u renomovaného naklada­telství, po půl roce se dostane do Levných knih a my o tom nevíme. Knížka stála třeba 600 korun, my ji koupíme za třetinu a najednou zjistíme, že v Levných knihách stojí pouze 49 nebo 59 korun. To je problém! Na Západě, kde také existuje obdoba našich Levných knih, tam dodržují pravidlo, že nová knížka smí skončit v podob­ném výprodeji třeba až po roce...

Máte na mysli systém pevných cen knih?

Ano i ne. Oni sice mohou mít stanovené pevné ceny, i když určité rozdíly v cenách se tolerují. Ovšem pouze v řádu centů nebo pár eur, ale nikdy se nemůže stát, aby došlo k náhlé slevě z ceny 49 eur na S. K tomu může dojít až po určité stanovené době. Tohle prostě u nás nefunguje. Jeden čas tady běžně fungovala i praxe, že se některá nakladatelství živila tím, že vydala knížku co možná nejlevněji, dala však na ni cenu 399 Kč, ale náklad šel rovnou

z tiskárny do Levných knih, kde se prodávala za úžasnou cenu 69 Kč. A nakladatelství na tom ještě vydělalo! V Levných knihách platí hotově, což je pro některé nakladatele samozřejmě zajímavé, než aby to tahali z knihkupců, z distributorů a ohrožovala je druhotná platební neschopnost. To vidím jako velký problém v knihkupecké branži.

V Praze, ale i v jiných městech, již byla uzavřena řada antikvariátů.  Jaký máte recept na přilákání

Antikvariáty už dnes nemají to postavení, co dříve. Před deseti lety, nebo ještě před sametovou revolucí, byly vyhledávány. Mohli jste sídlit kdekoliv — třeba v kočárkárně — lidé si vás stejně našli. Dneska to tak už není. Pokud se o vás neví, nejste „viditelný", pokud nejste na dobrém místě, tak k vám lidé nejdou, protože jsou líní. Nabídka je veliká a oni většinou nemají potřebu hledat. My se jim musíme de facto vnutit. Příkladem byl antikvariát na Vinohradské třídě. Za rohem hned byl další, lépe zásobený, měl věci za poloviční ceny, ale stejně prosperoval jen ten na Vinohradské. Ten za rohem se nedostal do povědomí lidí a za rok, za dva zkrachoval. Ale zpátky k vaší otázce. Za prvé je důležité, že sídlíme na dobré adrese v Dlážděné ulici. To je ulice, která – když tam někdy v roce 1957 vznikl antikvariát – se od té doby považuje za antikvární ulici. Druhou věcí je, že se nám včas podařilo zachytit nástup internetu. Velkou část svých titulů nabízíme právě jeho prostřednictvím. A lidé se bud' podívají na naše internetové stránky, knížku tam najdou, zarezervují si ji a přijdou si pro ni. A nebo se jen podívají, zda a jak je naše nabídka kvalitní, a vyplatí se jim k nám zajít. Nejdou k nám naslepo. Spousta pražských anti­kvariátů totiž nestojí za návštěvu. Mají knihy, které jsou neprodejné, chudou nabídku, kterou neobmě­ňují. Ale to je samozřejmě jejich problém. Takových antikvářů je poměrně dost a najdete je třeba na okraji města...

 

A jak je tomu u vás? Sledujete nějakou promě­nu u svých zákazníků?

Nabízené literatury máme pořád dost. Když si ale potřebují vybrat zejména mladí lidé, tak už to mají automaticky spojené s internetem. Oni většinou ani neuvažují, že by mohli navštívit antikvariát. Prostě si titul najdou na internetu, zarezervují, a my jim knihu pošleme. Takových klasických,,obcházečů" antikvariátů jako dříve, kteří opravdu každý den poctivě navštívili své" antikvariáty, těch pomalu, ale jistě ubývá. Vlastně jich už ani moc není.

 

Vaše profesní organi­zace Svaz antikvářů ČR ně­jak zmizela. Funguje ještě a potřebujete ji vlastně?

Ona stále existuje, jen jistou dobu nevyvíjela žádnou činnost, protože její předseda se zcela stáhl z antikvární branže. V loňském roce se pod stejným názvem obnovila. Dokonce jsme i poslali přihlášku do mezinárodní orga­nizace ILAB, což je Mezinárodní svaz obchodníků s antikvárními knihami. A zda je ta organizace k něčemu dobrá? Měla by být dobrá minimálně k tomu, aby kupující měli záruku, že antikvariát, jenž je jejím členem, nabízí určité standardy tak, jak je to běžné v ostatních profesních cích. Antikvární živnost je volná živnost bez potřeby koncese. Své znalosti profese nemusíte dokládat žádným způsobem. Jen si obstaráte živnostenský list na koupi a prodej použitého zboží a můžete si otevřít obchod. To není stejné jako ve starožitnos­tech, kde musíte projít zkouškami. Vzniká tak samozřejmě spousta antikvariátů, kdy – když to přeženu – někdo najde doma knihovnu po babičce a hned si mysli, že z toho udělá antikvariát. Pak si ho otevře a za tři měsíce zkrachuje. Členové Svazu antikvářů ČR by,, měli být perlustrováni ostatními členy v tom smyslu, že nabízejí určitou kvalitu a standard služeb.

 

Víte, kolik v současné době v České republice působí antikvárních ob­chodů?

V Praze jich je teď asi 45 z bývalého počtu zhruba 70. Trh se mírně stabilizuje a nové obchody nepřibývají. Praha je však Mekkou antikvariátů. V Brně existují čtyři, v Ostravě tři, v Plzni jsou tři nebo čtyři, a to je nepoměr. V menších městech najdete většinou jen jeden a často je navíc spojený s knihkupectvím. V zadní části obchodu mají dva regály a říkají si antikvariát. Podle počtu členů našeho Svazu odhaduji, že jich bude maximálně 200 v celém Česku.

 

Na rozdíl třeba od Německa, kde se mají v rámci knižních veletrhů v Lipsku nebo letos i ve Frankfurtu čile k světu antikvární veletrhy, z povědomí nějak vymizel tuzemský anti­kvární veletrh...

Říkáte správně, že vypadl z povědomí. „Čistokrevný" antikvární veletrh se v roce 2006 nekonal. V loňském roce se uskutečnil začátkem října, ale měl nulovou propagaci. Co si antikváři nepropagovali sami, tak nebylo. Tím pádem byla povědomost o téhle akci mezi širší veřejností minimální. Asi nebyl ani moc úspěšný, ale letos má být znovu. Účastnilo se ho kolem 15 antikvariátů. Existuje dokonce i další veletrh. Jsou to vlastně dva veletrhy v jednom – veletrh Sběratel a veletrh Antikvariát. Konají se vždycky v září na Výstavišti v Průmyslovém paláci. Jedná se o velký veletrh, kde je 200-300 stánků sběratelského charakteru a k tomu je ještě připojený veletrh Antikvariát, kterého se účastní tak 3-4 vystavovatelé antikváři.

 

Petr Voit, autor monumentální Encyklopedie knihy, který mimo jiné také pracoval v antikvariátu, tvrdí, že většina hodnotných starých knih v soukromém vlastnictví je od nás už vykoupena do zahraničí. Souhlasíte s jeho názorem? Není tohle příčinou určitého zmírání antikvariátů u nás?

Ne. Jak už jsem říkal na začátku, antikvariáty jsou dvojího cha­rakteru. Buď sbíráte drahé staré tisky, to jsou ty knihy, na které se specializuje třeba právě pan Voit, a nebo sbíráte publikace z 19. a 20. století či kupujete knížky za období posledních padesáti let. Tohle určitě nemá za následek nějaké zmírání antikvariátů. Antikvariáty, které se specializovaly na staré drahé tisky, tady byly pouze dva. Teď už funguje jen jeden. Skončil právě ten, ve kterém pracoval pan Voit. Po sametové revoluci se v rámci restitucí dostala do oběhu hromada knih. Celé zámecké knihovny určitě zmizely v Německu, v Americe, to je pravda, ale neplatí to absolutně. To je jedna strana mince. Druhou věcí je, že díky slabému euru a ještě slabšímu dolaru a díky zvýšené poptávce a koupěschopnosti u nás doma se naopak spousta starých kvalitních knih zase vrátila zpátky. Bohemikální věci například v Německu samozřejmě tak snadno neprodáte. Ty se prodají hlavně v místě, kde vyšly a kde je o ně největší zájem, tedy u nás. Dnes jsou specializované obchody a obchodníci, kteří nabízejí a dovážejí tyhle knihy zpět. Nemusely ale odsud vůbec zmizet před dvaceti lety. Dostaly se do zahraničí už klidně ve třicátých letech minulého století a zase se vracejí zpátky. Totéž se děje s obrazy, historickými auty, se starožitnostmi.

 

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů ve vašem podnikání    

 

(z časopisu Biblio přepsala K. Králová)

 

 

Zpět na A-magazin